Historie Jiu jitsu

Džúdžucu (Jiu- jitsu, Džiu-džitsu,..) je japonský systém sebeobrany s bohatou tradicí, vznikl z obranných praktik, které byly součástí běžné bojové techniky samurajů, k nimž se uchyloval neozbrojený bojovník. 

Název džúdžucu je v literatuře zmiňován už od éry rodu Tokugawů.

Japonský lékař Jošitoki se v Číně naučil umění souboje beze zbraně, které ovšem vyžadovalo k provedení technik značnou fyzickou sílu. Po návratu do Japonska pozoroval jednoho zimního dne při hustém sněžení třešeň a vrbu. Zatímco nepoddajné větvě třešně se pod návalem sněhu lámaly, vrba své větve  pod tíhou pružně ohnula a zůstala nepoškozená. Na základě pozorování přišel Jošitoki na myšlenku vyvinout bojový systém, při kterém by slabší jedinec zvítězil ustupováním podle příkladu vrby (uhni a vyhraj). Později se odebral do chrámu Tennango v Cukuši, kde na základě svých znalostí anatomie vyvinul 103 chvatů pro sebeobranu. Svů systém nazval "jošin rjú".

Japonská sebeobrana se ve 20. století stala známou po celém světě pod názvem Jiu-jitsu. Jiu-jitsu obsahuje obranu proti útoku a využívá zákonitostí páky a anatomických znalostí o slabých místech lidského těla.

Jiu-jitsu, známé také jako "jemné umění", zavedl v Německu Erich Rahn, ten v roce 1906 založil v Berlíně první německou školu jiu-jitsu. 

Jiu-jitsu představuje cvičení těla i ducha, je disciplínou ve které se nesoutěží, slouží však k nácviku pro případ napadení nebo ohrožení. Moderní jiu-jitsu učí vedle sebeobrany také trpělivosti a podporuje sebevědomí potřebné v případě napadení.

Pro potřeby sebeobrany se učí chvaty a techniky, jako jsou porazy, páky, údery a kopy, bloky a úhyby, kromě toho také techniky "atemi" - techniky úderů na vitální oblasti těla, včetně nervových zakončení, tepen probíhajících blízko kostí, orgánů, zranitelných kloubů, jako jsou lokty a kolena, prsty, zápěstí a citlivé oblasti jako jsou oči, uši a hrdlo. Využívá se k tomu úderů pěstí, lokty, otevřenou dlaní, kopů chodidly nebo koleny. A také využití každodenních předmětů k sebeobraně např. klíče, pero, kabelka nebo noviny či kniha.

Z klasického japonského džúdžucu se koncem minulého století vyvinul závodní sport džudo. 

WEINMANN, Wolfgang. Lexikon bojových sportů: od aikida k zenu. Ilustroval Kerstin KÖRBER, ilustroval Hasso HINKE. Praha: Naše vojsko, 2010. ISBN 978-80-206-1138-3.